· 

Noční můra jménem H

Napsal: Łukasz


Učení se nových jazyků jsem měl vždycky rád. Považuji ho za hlavolam, jakési puzzle, které mi pomáhají udělat si ucelenější obrázek o dané kultuře. Sám jsem zkusil mnoho jazyků. A do jisté míry si myslím, že mi to udělalo v hlavě docela nepořádek. To kvůli tomu, že používání cizího jazyka ovlivňuje zároveň způsob, jakým přemýšlíme.

 

V současnosti jsem se po boku své přítelkyně pustil do češtiny (i přesto, že právě žijeme v Portugalsku). Čeština a polština patří do stejné jazykové skupiny, ale někdy mám pocit, že se otcové (a matky) našich národů rozhodli udělat si ze sebe navzájem legraci. Dokud jsem se češtinu nezačal učit, měl jsem o ní stereotypní národní představu: je to vtipná verze polštiny! (v mé vlasti koluje na účet našich sousedů o jejich jazyku nespočet žertů). No, musím říct, že jsem docela zmýlil. Tedy ne že by čeština nebyla do jisté míry vtipná, ale výše zmíněné přirovnání je zkrátka dost zjednodušené a vůbec nevystihuje její podstatu.

 

Chrząszcz brzmi w trzcinie w Szczebrzeszynie (chrobák bzučí v rákosí v Ščebřešíně) je asi nejznámější polský jazykolam. Já osobně nemám problém s jeho výslovností. Stejně tak mi nedělá problém tento, který jsem si vymyslel sám: sześciuset sześćdziesięciu sześciu szepczących, bezwzględnych szabrowników (šest set šedesát šest šeptajících bezohledných plenitelů). Myslím, že všechny, kteří nemají slovanské kořeny, tohle musí řádně děsit.

 

Polština z řečového ústrojí podle mého vnímání zapojuje nejvíc jeho horní část - artikulační aparát. To způsobuje vysokou flexibilitu ve výslovnosti, ale zároveň i návyky, které lze jen těžko odstranit (např. tvrdá výslovnost r) a nedostatečné vyvinutí některých svalů potřebných pro řádnou výslovnost zvuků v jiných jazycích. To, čeho se jen těžko zbavuji, když se pokouším mluvit česky, je: polský akcent, zkracování zvuků a vlastní způsob výslovnosti písmene h.

 

Akcent…je v polštině vždy na stejném místě, na druhé slabice od konce slov. Faktem ale je, že když mluvíme, nikdo ho neřeší (nicméně je důležitý, když se polsky učíte). V češtině je akcent samozřejmě jinde, na první slabice. To je důležité si pamatovat, stejně tak jako dbát na výslovnost dlouhých samohlásek. Mix akcentu a dlouhých a krátkých hlásek ve slovech je zkrátka masakr, na který mě polština nepřipravila.

Zvuky…V obou jazycích máme hodně podobných zvuků. To je ale většinou matoucí, protože tušíme, že ve výslovnosti bude nejspíš nějaký rozdíl. Ale jazyk, naše svalová paměť, si přesto většinou prosadí svojí. Výsledkem je pak většinou slovo, které je jakýmsi polským patvarem, který mi zní česky.

 

H…je písmeno užívané v mnoha jazycích včetně angličtiny, polštiny a češtiny. Ve střední Evropě se h někdy objevuje v kombinaci s c, vytvářejíc ch. Historický vývoj polštiny však výslovnost ch a h neřešil a čtou se v podstatě stejně. Češi je ale vyslovují rozdílně. Z mé vlastní zkušenosti je důležité je při mluvě zřetelně odlišit, jinak se může lehce stát, že vám nebude nikdo rozumět. Když jsem jel poprvé sám za Míšou do Chebu (mimochodem právě mi řekla, že název jejího rodného města stále nevyslovuji správně), řidič na mě nechápavě koukal, kam že se to vlastně chci dostat. S podobnými problémy při výslovností jsem se takhle trápil snad jenom, když jsem se pokoušel naučit arabsky…

 

 

Nicméně ani tohle mě nepřesvědčilo vzdát se a v učení se češtiny stále pokračuji. Je to totiž cesta, jak poznat sebe a naše kultury ještě lépe a hlavně snad po nějaké době začít mluvit s našimi rodinami bez jazykové bariéry.

Follow Us

Subscribe



Web Analytics Made Easy - StatCounter